Možná nemusíš být lepší. Možná potřebuješ zjistit, kde jsi opravdu dobrý.

Neinvestuji roky do napravování svých slabin, zatímco přehlížím to, v čem mám přirozený potenciál?

Možná nemusíš být lepší. Možná potřebuješ zjistit, kde jsi opravdu dobrý.

Kolikrát sis v práci řekl:

• Musím se v tom zlepšit.
• Nejde mi prezentování.
• Neumím prodávat.
• Nejsem dost technický.
• Neumím vést lidi.
• Nejsem kreativní.
• Neumím se prosadit.
• Ostatní jsou rychlejší, průbojnější, systematičtější…

A tak se snažíme.

Chodíme na školení. Učíme se. Překonáváme se. Dorovnáváme svoje nedostatky.

To všechno může mít smysl.

Ale možná bychom se občas měli zastavit a položit si ještě jednu otázku:

Co když nemusím celý život jen opravovat to, v čem nejsem dobrý?

Slabá stránka není totéž co špatný člověk!

V pracovním prostředí se velmi snadno stane, že výkon v jedné oblasti začneme zaměňovat za svoji celkovou hodnotu.

• Něco se nepodaří.
• Dostaneme kritiku.
• Kolega zvládne stejný úkol rychleji.
• Nevyjde výběrové řízení. Nepodaří se projekt. Několikrát za sebou slyšíme NE.

A z původního: „Tohle mi zatím nejde.“

se nenápadně může stát:

„Asi nejsem dost dobrý.“

A právě tady může začít problém.

Protože pochybnost málokdy respektuje hranice pracovní náplně.

Najednou člověk nepřihlásí svůj nápad. Neuchází se o lepší pozici. Nezačne podnikat, přestože o tom roky přemýšlí. Neozve se na nabídku, protože nesplňuje všech deset požadavků. Neřekne si o větší odpovědnost.

Někdy dokonce zůstává roky na místě, které ho nenaplňuje, protože má pocit:

„A co jiného bych vlastně uměl?“

Přitom možná není problém v tom, že nic neumí. Možná jen příliš dlouho sleduje to, co mu nejde.

Ano, jsme zvyklí hledat mezery.

Co kdybychom ale hledali talent?

Ve škole i v zaměstnání se často soustředíme na rozdíl mezi tím, co člověk zvládá, a tím, co by zvládat měl.

• Chybí ti kompetence X? Doplníme ji.
• Neumíš Y? Naučíš se.
• Máš slabinu Z? Zapracujeme na ní.

Samozřejmě. Některé věci se zkrátka naučit musíme.

Jenže vedle rozvoje slabších míst existuje ještě druhá otázka:

V čem je tenhle člověk přirozeně dobrý?

A to nemusí být vůbec něco okázalého.

Někdo vidí systém tam, kde ostatní vidí chaos.

Někdo dokáže uklidnit rozčileného zákazníka.

Někdo má neuvěřitelný cit pro detail.

Někdo dokáže vysvětlit složitou věc tak, že jí ostatní konečně rozumějí.

Někdo spojuje lidi.

Někdo tvoří. Někdo opravuje. Někdo vyjednává. Někdo přichází s nápady.

A někdo je ten člověk, díky kterému se věci skutečně dotáhnou do konce.

Často přitom svůj talent ani nepovažujeme za talent.

„Vždyť tohle umí každý.“

Ne. Možná právě neumí.

Tobě to jen připadá samozřejmé, protože právě tobě to jde přirozeně.

A co když ještě nevíš, co je tvoje?

Nemusíš okamžitě dávat výpověď a odjet hledat své poslání.

Můžeš začít mnohem menším experimentem: Pozorovat sám sebe. Ne jeden den. Několik týdnů.

A ptát se:

• Co mi jde přirozeně, i když tomu nepřikládám velkou hodnotu?
• S čím za mnou kolegové nebo klienti sami přicházejí?
• Při které činnosti ztrácím pojem o čase?
• Co se učím překvapivě rychle?
• Po které práci jsem příjemně unavený – a po které úplně vyčerpaný?
• Kdy mám pocit, že nemusím nic předstírat?
• Co bych dělal jinak, kdybych nemusel nikomu dokazovat, že jsem dost dobrý?

A ještě jedna otázka, kterou mám ráda:

Kdyby moje současná pracovní pozice neexistovala, k čemu z toho, co umím, bych se chtěl vrátit?

Někdy potřebujeme přestat hledat odpověď hlavou

Já pro svůj vnitřní svět někdy používám označení mé moudřejší já.

Někdo tomu říká podvědomí. Někdo nevědomé procesy. A někdo žádný název nepotřebuje, prostě si potřebuje chvíli v klidu srovnat, co vlastně chce.

Není důležité, jak tomu říkáš.

Důležité může být vytvořit chvíli, ve které nemusíš nic produkovat, dokazovat ani okamžitě rozhodnout.

Protože právě v pracovním životě máme často hlavu přeplněnou tím, co musíme.

Termíny. Výkon. Peníze. Očekávání. Hypotéka. Rodina. Nadřízený. Klienti. Tabulky. KPI.

A otázka „Co vlastně chci já?“ se mezi tím může docela snadno ztratit.

Dej si 15 minut na vlastní inventuru

Nemusíš hned meditovat. Najdi si jen místo, kde tě chvíli nikdo nebude potřebovat. Doma, v přírodě, na lavičce, při klidné procházce. Několikrát se klidně nadechni nosem a nech výdech o něco delší. Potom už jen chvíli sleduj svůj dech. A zkus si položit několik otázek.

• Co ze své práce mám opravdu rád?
• Co už dělat nechci?
• Co mě dlouhodobě vyčerpává?
• Kdy se při práci cítím opravdu dobře?
• Co mi šlo už dříve, ještě než jsem začal řešit kariéru, peníze a to, co se ode mě očekává? Za co mě lidé přirozeně vyhledávají? Co bych chtěl umět víc, nikoliv proto, že musím, ale protože mě to skutečně táhne?

A nakonec:

Kdybych nemusel dokazovat svoji hodnotu tím, že zvládnu úplně všechno – kam bych chtěl dát svoji energii?

Nemusíš najít nové povolání.

Možná objevíš jen jednu činnost, které chceš dělat víc.

Jednu schopnost, kterou jsi dosud považoval za samozřejmost.

Jednu věc, kterou už nechceš.

Nebo jeden směr, který stojí za to vyzkoušet. I to stačí.

Protože profesní cesta nemusí být jen nekonečný seznam toho, co ještě musíme zlepšit. Může být také postupným objevováním toho, co už v sobě máme, a kde to může být užitečné. A možná právě někde v průsečíku mezi tím, co ti jde, co tě naplňuje a co přináší hodnotu druhým... začíná být vidět něco, čemu můžeš říkat talent, profesní směr nebo třeba tvoje místo.

LENYA.life – Prostor pro život