Když toho víš tolik, až se ti ztratí slova

A možná to znáš také. O svém tématu toho víš hodně. Čteš, studuješ, posloucháš odborníky, propojuješ jednotlivé poznatky. A pak přijde chvíle, kdy máš něco jednoduše vysvětlit klientovi nebo skupině lidí.

A najednou hledáš slovo.

Začneš větu. Opravíš ji. Napadne tě přesnější odborný termín. Současně přemýšlíš, jestli ti druhý člověk rozumí. V hlavě už máš další tři souvislosti, které bys ještě chtěl vysvětlit.

A původně jednoduchá myšlenka se někde cestou ztratí.

Nemusí to znamenat, že tématu nerozumíš. Někdy právě naopak.

Když pracovní paměť dostane příliš mnoho práce

Jedním z užitečných vysvětlení je kognitivní zátěž.

Naše pracovní paměť, tedy systém, ve kterém právě teď držíme a zpracováváme informace, nemá neomezenou kapacitu.

Při rozhovoru přitom může odborník současně:

• formulovat obsah,
• hledat správná slova,
• hlídat odbornou přesnost,
• sledovat reakci posluchače,
• přemýšlet nad další částí sdělení,
• kontrolovat vlastní vystupování,
• vybavovat si odborné pojmy,
• rozhodovat, kolik detailů ještě vysvětlit.

Každý jednotlivý úkol může být snadný.

Jejich součet už snadný být nemusí.

Teorie kognitivní zátěže vychází právě z omezené kapacity pracovní paměti. Pokud množství informací a mentálních operací překročí to, co v danou chvíli zvládneme efektivně zpracovat, může vzniknout kognitivní přetížení.

A to je zajímavé nejen pro člověka, který mluví. Ještě důležitější je to pro člověka, který poslouchá.

Odborník může přetížit i svého posluchače

Tohle považuji za jednu z nejdůležitějších věcí pro kouče, mentory a lektory.

To, co je pro mě jedna samozřejmá věta, může pro klienta představovat pět nových informací.

Já už mám ve své dlouhodobé paměti vytvořené souvislosti. Když řeknu například nervový systém, stresová reakce, regulace emocí nebo osa střevo–mozek, jednotlivé pojmy se mi automaticky propojují s dalšími znalostmi.

Člověk přede mnou ale takovou síť nemá.

A tak zatímco já mám pocit, že vysvětluji jednoduše, jeho pracovní paměť může právě zápasit s tím, aby vůbec udržela první polovinu mé věty.

Právě předchozí znalosti a vytvořená mentální schémata významně ovlivňují, jak náročná pro člověka nová informace bude.

Proto stejné vysvětlení není stejně jednoduché pro každého.

Skutečná odbornost možná začíná ubíráním balastu

Člověk, který se v určité oblasti začíná orientovat, někdy potřebuje ukázat, kolik toho ví.

Člověk, který se učí své znalosti skutečně předávat, stojí před jiným úkolem:

Kolik z toho, co vím, člověk přede mnou právě teď potřebuje?

A to je ten zásadní rozdíl. Srozumitelnost totiž není zjednodušování reality až k nepřesnosti. Je to schopnost najít její podstatu.

• Místo pěti mechanismů vysvětlit jeden.
• Místo sedmi odborných termínů použít jeden a přeložit ho do běžného života.
• Místo desetiminutového monologu říct dvě věty a zeptat se: „Dává ti to zatím smysl?“

A teprve potom přidat další vrstvu.

Kouč má ještě jeden důvod mluvit méně

V koučování navíc není naším hlavním úkolem ukázat klientovi, co všechno víme. Potřebujeme vytvořit prostor, ve kterém může přemýšlet on.

To neznamená, že kouč nesmí přinést poznatek, souvislost nebo krátkou edukaci. Pokud pracujeme i mentorsky, může být právě taková informace velmi užitečná.

Rozdíl může být v několika slovech:

„Napadá mě k tomu jedna souvislost. Chceš ji slyšet?“

Tím se něco podstatného změní. Nevkládám klientovi svoji mapu světa jako jedinou správnou odpověď. Nabízím další mapu, na kterou se může podívat.

A potom mu ji zase vracím: „Co z toho je relevantní právě pro tebe?“

Jednoduchost není opakem inteligence

Možná právě tady vzniká zvláštní paradox odbornosti.

• Čím více toho víme, tím více souvislostí vidíme.
• Čím více souvislostí vidíme, tím větší máme tendenci je vysvětlovat.
• A čím více vysvětlujeme, tím snadněji ztratíme člověka, kterému jsme původně chtěli pomoci porozumět.

Proto může být jednou z nejcennějších dovedností kouče, mentora nebo lektora schopnost říct:

„Vím toho k tomu mnohem víc. Ale pro tuto chvíli je důležitá jedna věc.“

A potom ji říct. Pomalu. Jednoduše. A nechat chvíli ticho.

Malý experiment pro příští rozhovor

Až budeš příště klientovi něco vysvětlovat, zkus si položit tři otázky:

• Co je jedna myšlenka, kterou potřebuji předat?
• Jak bych ji vysvětlil člověku, který o tématu nikdy nic nečetl?
• Potřebuji pokračovat – nebo už je teď řada na něm?

Možná zjistíš, že nemusíš hledat dokonalejší slova. Potřebuješ vytvořit více prostoru.

Protože cílem dobrého odborného rozhovoru nemusí být, aby si druhý člověk pomyslel: „Ten člověk toho opravdu hodně ví.“

Mnohem cennější může být, když odchází s pocitem: „Teď tomu konečně rozumím. A vím, co s tím můžu udělat.“

Zdroje pro tebe: co říká výzkum

Teorie kognitivní zátěže (Cognitive Load Theory) vychází z výzkumu lidské kognitivní architektury, zejména vztahu mezi omezenou kapacitou pracovní paměti a dlouhodobou pamětí. Výzkum se původně výrazně rozvíjel v oblasti vzdělávání, ale principy kognitivní zátěže se dnes používají například také při vzdělávání zdravotníků a při navrhování přednášek a výukových materiálů.

Důležitá poznámka: kognitivní přetížení není univerzálním vysvětlením každého výpadku slova, zaváhání nebo obtíží s vyjadřováním. Je jedním z možných mechanismů. Pokud by se obtíže s vybavováním slov nově objevovaly, výrazně se zhoršovaly nebo se vyskytovaly i mimo náročné komunikační situace, nebylo by správné automaticky je vysvětlovat pouze kognitivní zátěží.

Odborné zdroje:

• John Sweller – Measuring cognitive load
• Van Merriënboer & Sweller – Cognitive load theory in health professional education: design principles and strategies
• Sweller, van Merriënboer & Paas – Cognitive Architecture and Instructional Design: 20 Years Later

S úctou a zvědavostí, Lenka „Lenya“ Hašková – LENYA.life.