Proč nás někdy přitahují emočně nedostupní partneři?

„Kdyby mě opravdu miloval, nemusela bych neustále přemýšlet, jestli mě chce.“

Tuto větu mi jednou řekla Eva.

Bylo jí čtyřicet šest let. Měla dobrou práci, dvě dospělé děti a lidé ji považovali za silnou a rozumnou ženu. Jenže když přišlo na partnerské vztahy, všechna její jistota se rozplynula.

Poznala muže, který byl charismatický, inteligentní a přitažlivý. První týdny jí psal každý den. Potom se začal odmlčovat. Několik dní žádná zpráva. Pak se znovu objevil, jako by se nic nestalo. Jeden víkend byli nerozluční, další dva týdny o něm téměř nevěděla.

Eva trávila večery přemýšlením. „Udělala jsem něco špatně?“ „Neměla jsem být milejší?“ „Co když potřebuje jen více prostoru?“

Čím méně pozornosti dostávala, tím více na něj myslela. A právě to ji děsilo.

Není to slabost. Mozek se snaží chránit to, co kdysi poznal.

Mnoho žen si myslí, že jsou příliš citlivé nebo závislé na vztahu. Psychologie však nabízí jiné vysvětlení.

Britský psychiatr John Bowlby a psycholožka Mary Ainsworthová popsali teorii attachmentu, čili teorii citové vazby. Podle ní si už v dětství vytváříme nevědomou představu o tom, jak vypadá láska, blízkost a bezpečí.

Pokud dítě zažívá rodiče, který je převážně dostupný, laskavý a předvídatelný, vytváří si bezpečnou vazbu.

Jestliže je však rodič jednou velmi blízko a podruhé citově vzdálený, dítě nikdy neví, co může očekávat.

Mozek se učí: „Musím se více snažit, abych o lásku nepřišla.“ A tento vzorec si často přenášíme i do dospělosti.

Proč nás přitahuje právě ten, kdo nás nechává čekat?

Na první pohled to nedává smysl. Logicky bychom čekaly, že budeme chtít partnera, vedle kterého se cítíme klidně. Jenže náš emoční systém nefunguje pouze podle logiky.

Pokud žena vyrůstala v nejistotě, může její mozek nevědomě považovat právě tuto nejistotu za známé prostředí. Když je partner chladný, odtažitý nebo nečitelný, aktivuje se její vazebný systém. Začne o něj bojovat. Ne proto, že by byl ideálním partnerem. Ale proto, že její nervový systém dobře zná pocit, že o lásku je potřeba usilovat.

Tomuto vztahovému vzorci se říká anxious–avoidant trap — past mezi úzkostnou a vyhýbavou vazbou.

Čím více se jeden vzdaluje, tím více druhý přibližuje. Oba tím svůj vzorec nevědomky posilují.

Když klid připadá nudný

Někdy žena pozná muže, který je spolehlivý. Odepíše na zprávu. Dodrží slovo. Je laskavý. A přesto necítí silnou přitažlivost.

Dokonce si může říkat: „Je hodný… ale něco tomu chybí.“ Ve skutečnosti často nechybí chemie. Chybí drama, které byl mozek zvyklý spojovat s láskou.

Neznamená to, že je s ženou něco špatně. Pouze její nervový systém zaměnil napětí za blízkost.

Láska nebo úzkost?

Zamilovanost bývá nádherná. Ale někdy si ji pleteme s úzkostí. Pokud většinu dne přemýšlíme, proč ještě nenapsal, co znamenala jeho poslední zpráva, jestli jsme něco nepokazily, jestli nás neopustí — pak možná neprožíváme hlubokou blízkost. Možná prožíváme aktivovaný systém citové vazby.

To je důležitý rozdíl. Protože skutečná blízkost většinou přináší více klidu než neustálého strachu.

Dobrá zpráva: attachment není osud

Mozek je plastický. Nové zkušenosti mohou postupně vytvářet nové neuronové spoje.

Bezpečný vztah, kvalitní psychoterapie, koučink zaměřený na uvědomění vlastních vzorců nebo vědomá práce se sebou mohou pomoci změnit to, co se kdysi zdálo neměnné.

Nejde o to přestat milovat.

Jde o to naučit se rozpoznat rozdíl mezi láskou a nejistotou. Mezi blízkostí a bojem o pozornost.

Možná si dnes polož jen jednu otázku

Když se ve vztahu cítím nejistě… bojuji o tohoto člověka? Nebo bojuji o pocit, který jsem se kdysi jako malá holka snažila získat od někoho jiného?

Někdy právě tato otázka otevře dveře ke změně.

Ne proto, aby ses obviňovala.

Ale proto, aby ses mohla začít rozhodovat vědoměji.

Protože žena, která pochopí svůj vztahový vzorec, už nemusí celý život opakovat stejný příběh.

A závěrem

Pokud ses v některých řádcích poznala, neznamená to, že máš „špatný attachment“ nebo že jsi odsouzena vybírat si stále stejné partnery. Každý člověk je jedinečný a naše vztahy ovlivňuje mnoho faktorů — osobnost, životní zkušenosti, aktuální situace i schopnost obou partnerů na vztahu pracovat.

Pochopení vlastních vzorců není nálepkou. Je pozvánkou k větší svobodě.

Když porozumíme tomu, proč reagujeme určitým způsobem, získáváme možnost reagovat příště jinak.

Existuje k tomuto tématu poměrně bohatá psychologická literatura, sahající od teorie attachmentu přes schema terapii až po transgenerační pohled. Jednotlivé směry se na problematiku dívají z různých úhlů, ale shodují se v tom, že uvědomění vlastních vztahových vzorců bývá prvním krokem ke zdravějším a spokojenějším vztahům.