Od MUSÍM k CHCI – aniž bych přestal být sám sebou

Některé lidi život naučil žít pod tlakem.

Být zodpovědní. Spolehliví. Starat se. Předvídat. Kontrolovat. Zvládat.

A často jsou to opravdu báječní lidé. Takoví, na které se můžeš spolehnout. Pomohou, zařídí, ochrání, postarají se. Dokážou fungovat i v situacích, ve kterých ostatní ztrácejí hlavu.

Slovo MUSÍM používají tak samozřejmě, že už ho ani nevnímají.

Zato otázku CO SI PŘEJI? si možná nepoložili celé týdny.

A tak mě napadá jedna věc.

Takový člověk může být velmi úspěšný, oblíbený, potřebný. Může mít výsledky, fungující rodinu, spoustu přátel i uznání.

Ale znamená to, že se mu také dobře žije?

Že je mu dobře se sebou samým?

Když odpovědnost přestane být volbou

Možná máš pocit, že jsi prostě takový. Vždycky jsi byl ten zodpovědný, schopný, samostatný. Ten, kdo všechno zvládne.

Jenže některé naše vlastnosti a reakce nejsou pouze vrozené. Jsou také výsledkem zkušeností, učení a opakování.

Psychologie například popisuje jev nazývaný parentifikace. Jde o situace, kdy dítě přebírá odpovědnost, která neodpovídá jeho věku a potřebám. Někdy pečuje o sourozence, jindy se snaží udržovat klid v rodině nebo přebírá emoční odpovědnost za dospělé.

Takové zkušenosti mohou ovlivnit jeho pozdější vztah k odpovědnosti, hranicím i vlastním potřebám.

Ale pozor. Ne každý zodpovědný člověk prošel parentifikací nebo náročným dětstvím. Naše chování vzniká působením mnoha vlivů.

Podstatné je, že si během života osvojujeme určité způsoby reagování. Některé se opakováním natolik upevní, že je začneme považovat za svou neměnnou přirozenost.

A přitom může jít o naučený vzorec.

To, co nám kdysi pomáhalo obstát, nemusí být tím nejlepším způsobem, jak žít dnes.

Proč je rozdíl mezi MUSÍM a CHCI tak důležitý?

V psychologii motivace existuje teorie sebeurčení, kterou rozvíjeli Edward Deci a Richard Ryan.

Jedním z jejích důležitých témat je rozdíl mezi jednáním, které vnímáme jako vlastní svobodné rozhodnutí, a jednáním pod tlakem.

Představ si dvě situace.

V první pečuješ o někoho blízkého, protože ho máš rád, záleží ti na něm a pomoc je v souladu s tvými hodnotami.

Ve druhé děláš totéž, ale především proto, že bys měl výčitky svědomí, kdybys nepomohl. Nebo se bojíš, že druhého zklameš.

Navenek může být výsledek stejný. Vnitřní prožívání však může být úplně jiné.

A právě v tom spočívá důležitý rozdíl.

Nejde o to přestat plnit povinnosti. Nejde ani o to dělat jen věci, které nás právě baví.

Jde o možnost rozpoznat, proč něco dělám. A zda mám skutečně na výběr.

Někdy je totiž naše MUSÍM reálnou povinností.

Jindy je to pravidlo, které už dávno nikdo nevyžaduje. Jen my sami ho stále dodržujeme.

Tělo někdy ví, že je toho moc, dřív než si to připustíme

A teď něco z neurovědy.

Náš mozek průběžně zpracovává informace přicházející z těla. Tento proces souvisí s interocepcí, tedy vnímáním našeho vnitřního tělesného stavu.

Díky ní například rozpoznáváme hlad, žízeň, tep srdce nebo tělesné napětí.

Výzkumy ukazují, že stres může způsob, jakým tělesné signály zpracováváme, ovlivňovat.

Někdo je začne vnímat výrazněji, jiný je naopak může přehlížet.

A když se dlouhodobě soustředíš především na práci, rodinu, povinnosti a potřeby ostatních, může se stát, že vlastním potřebám věnuješ jen minimum pozornosti.

Odpočinek odkládáš. Únavu přecházíš. Radost necháváš na později.

Protože teď přece musíš ještě něco dokončit.

Jenže seznam povinností má jednu zvláštní vlastnost.

Velmi ochotně se doplňuje sám.

Když si dovolíme uvolnění až ve výjimečných chvílích

Možná znáš člověka, který je doma nebo v práci neustále ve střehu.

A potom přijde mezi přátele a najednou je z něj úplně někdo jiný.

Směje se, baví se, je spontánní. Možná dokonce výraznější nebo hlučnější, než bys čekal.

Společnost totiž může poskytovat příležitost k radosti, blízkosti a uvolnění.

To samo o sobě samozřejmě neznamená, že člověk potlačuje své potřeby. Jen je zajímavé pozorovat, kde a za jakých okolností si dokážeme skutečně odpočinout.

Někteří lidé hledají úlevu v neustálé aktivitě. Jiní v jídle, nakupování nebo alkoholu.

Alkohol může krátkodobě navodit pocit uvolnění, ale není zdravým způsobem dlouhodobé regulace stresu. Navíc může zhoršovat kvalitu spánku.

Možná je proto užitečné položit si otázku:

Dokážu se uvolnit i tehdy, když jsem úplně obyčejně sám se sebou?

Bez výkonu. Bez společnosti. Bez toho, abych si musel odpočinek nejprve zasloužit.

Když se starostlivost změní v kontrolu

Ještě jedna věc stojí za pozornost.

Někteří velmi zodpovědní lidé mají tendenci přebírat odpovědnost i za ostatní.

Chtějí pomáhat, chránit, předcházet problémům. Někdy dokonce i tehdy, když je o to nikdo nepožádal.

A jejich úmysly mohou být opravdu dobré.

Jenže péče a kontrola nejsou totéž.

Někdy druhému člověku pomůžeme nejvíc právě tím, že mu umožníme rozhodnout se po svém.

Udělat vlastní chybu. Získat zkušenost. Přijmout odpovědnost za svůj život.

A sobě dovolíme nenést úplně všechno.

Zkus se někdy zeptat:

Je moje pomoc právě teď opravdu potřebná a vítaná? Nebo je pro mě těžké nechat věci být?

Odpověď nemusí být vždy příjemná. Ale může být velmi osvobozující.

Jak se tedy dostat od MUSÍM k CHCI?

Tady se dostáváme k pojmu psychologická flexibilita.

Jednoduše řečeno jde o schopnost vnímat, co se v nás a kolem nás děje, a přizpůsobovat své jednání aktuální situaci a vlastním hodnotám.

To znamená, že nemusíme automaticky poslouchat každou myšlenku, která se objeví.

Ani tu, která nám říká:

„Musíš to zvládnout.“

Můžeme si jí všimnout, zamyslet se nad ní a rozhodnout se, jak budeme jednat.

Takové schopnosti lze postupně rozvíjet.

A já bych začala opravdu jednoduše.

1. Ráno se nejdřív potkej sám se sebou

Než začneš přemýšlet, co všechno musíš udělat, věnuj malou chvíli sobě.

Připomeň si, že se máš rád. Že ti na sobě záleží. Že také tvoje potřeby mají své místo.

A polož si tři otázky:

Co si dnes přeji?

Co by mi dnes udělalo radost?

Co pro sebe dnes skutečně udělám?

Nemusíš hledat nic velkého.

Možná chceš jít na procházku. V klidu vypít kávu. Poslouchat hudbu. Zavolat někomu, s kým je ti dobře.

Nebo si jen přeješ mít chvíli pokoj.

I to je naprosto legitimní přání.

2. Dopřej si radost, aniž by sis ji musel zasloužit

Tady je malý experiment.

Vyber si jednu drobnou příjemnou věc a udělej ji dnes jen proto, že chceš.

Ne proto, že je užitečná.

Ne proto, že z ní bude nějaký výsledek.

A už vůbec ne proto, že jsi předtím splnil všechno ostatní.

Prostě proto, že máš chuť.

Možná zjistíš, že je to překvapivě obtížné.

A možná tě napadne, že bys ten čas měl využít produktivněji.

Jen si té myšlenky všimni.

Nemusíš se s ní hádat. Nemusíš ji ani poslouchat.

Můžeš si dál užívat svou chvíli.

3. Večer dovol svému tělu odpočívat

Náš organismus potřebuje pravidelný a dostatečný spánek.

Zkus proto večer postupně ukončovat pracovní i organizační aktivity.

Odlož konflikty, které nemusíš řešit hned. Nech plánování na další den. Omez večerní alkohol, těžká jídla a činnosti, které tě zbytečně rozrušují.

Vezmi si příjemnou knížku. Poslouchej klidnou hudbu. Dopřej si prostředí, ve kterém se ti dobře odpočívá.

A před usnutím si připomeň tři věci, které tě během dne potěšily.

Možná to byl rozhovor, úsměv, dobré jídlo nebo paprsek slunce.

Nemusí to být nic mimořádného.

A potom si můžeš říct:

Pro dnešek už nemusím nic řešit.

Udělal jsem, co jsem mohl.

To ostatní může počkat.

A dovol si těšit se na další den.

Ne kvůli tomu, co všechno musíš stihnout.

Ale také kvůli tomu, co v něm můžeš prožít.

Nemusíš přestat být tím, kým jsi

A teď to nejdůležitější.

Nechci tě přesvědčovat, že máš přestat být zodpovědný, pracovitý nebo pečující.

Naopak.

Tvoje schopnosti, zkušenosti a hodnoty jsou důležitou součástí tvé osobnosti.

Jen bych ti přála, abys je mohl používat svobodněji.

Abys dokázal rozpoznat, kdy někomu skutečně chceš pomoci a kdy tě žene starý pocit povinnosti.

Kdy něco děláš z lásky a kdy ze strachu.

Kdy je potřeba zabrat a kdy je naprosto v pořádku přestat.

Možná přitom zjistíš, že některé tvoje povinnosti zůstanou přesně tam, kde byly.

Ale změní se způsob, jakým je prožíváš.

A některá MUSÍM možná úplně zmizí.

Protože už nebudou potřeba.

Nemusíš se stát jiným člověkem, abys mohl začít žít jinak.

Ještě jedna otázka na závěr

Zkus si dnes vzít jednu věc, kterou máš ve svém seznamu MUSÍM.

A zeptej se:

Opravdu to musím?

Pokud ano, proč je to pro mě důležité?

Pokud ne, co bych si místo toho přál?

Možná se nezmění vůbec nic.

A možná právě tím začne něco velmi podstatného.

Protože život nemusí být jen o tom, co všechno dokážeš zvládnout.

Může být také o tom, co v něm dokážeš prožít.

A mezi všechny ty lidi, na kterých ti tolik záleží, patříš také ty.

Vím, o čem mluvím.

— Lenka Lenya Hašková

LENYA.life – Prostor pro život

Text je určen k osobnímu rozvoji a vzdělávání. Nenahrazuje psychologickou diagnostiku, psychoterapii ani zdravotní péči.