Když „zlozvyk“ nemusí být jen zlozvyk

Narazila jsem při práci na jednu zajímavost, která mi připomněla, jak snadné je někdy příliš rychle pojmenovat to, co u klienta vidíme.

Říkejme jí třeba Martina.

Martina má drobný zvyk. Když někde čeká – například v čekárně u lékaře – začne si prohlížet vlasy. Vezme pramen mezi prsty, zkoumá konečky, hledá ty roztřepené a když nějaký najde, ukousne ho.

Na první pohled docela obyčejný zlozvyk.

A pokud pracujeme s návyky, nabízí se krásná smyčka:

čekání → ruka do vlasů → hledání roztřepeného konečku → ukousnutí → krátké uspokojení → opakování.

Můžeme hledat spouštěč, všimnout si okamžiku, kdy ruka automaticky zamíří k vlasům, a společně s klientkou vytvořit jinou reakci. Přesně tak bych nad tím jako koučka pravděpodobně začala přemýšlet i já.

Jenže jsem se začala zajímat o to, co všechno se za podobným chováním může odehrávat. A právě tady to začalo být zajímavé.

Ne všechno, co vypadá automaticky, je stejné

Odborná literatura zná celou skupinu opakovaných činností zaměřených na vlastní tělo. Může jít například o okusování nehtů, manipulaci s kůží nebo určité zacházení s vlasy.

A u chování spojeného s vlasy se objevuje jeden detail, který mě zaujal.

Člověk nemusí pouze bezmyšlenkovitě sahat do vlasů.

• Někdy hledá konkrétní vlas.
• Jiný. Hrubší. Nerovný. Zvláštně strukturovaný. Poškozený.

Prsty vlasy procházejí, až takový najdou. Člověk ho může zkoumat, přejíždět mezi prsty, manipulovat s ním, někdy jej vytrhnout nebo s ním pokračovat v dalších drobných rituálech.

A celé se to přitom nemusí odehrávat ve chvíli velkého stresu.

Právě to mi připadá důležité.

Podobné chování se může objevovat při čtení knihy, sledování televize, učení nebo jiné klidné činnosti. Člověk může působit uvolněně. Nemusí nám říkat, že je nervózní. Nemusí dokonce zpočátku příliš vnímat, že jeho ruka už něco hledá.

Jindy je naopak celý proces mnohem cílenější: tenhle vlas mi vadí – najdu ho – odstraním ho.

A někdy se obě podoby mohou prolínat.

A právě tady bych jako kouč chtěla zpozornět

Ne proto, abych klienta diagnostikovala.

To není moje role.

Ale proto, abych příliš rychle nerozhodla, co jeho chování znamená.

Kdybych Martinino chování okamžitě uzavřela větou „je to zlozvyk při čekání“, mohla bych začít hledat způsob, jak zaměstnat její ruce. Antistresový míček. Prstýnek. Mobil. Nějakou jinou drobnou činnost.

A možná by to bylo přesně ono.

Ale také možná ne.

Protože pokud je součástí procesu právě hledání určité struktury vlasu, dotek, kontrola, nalezení „toho správného“ a jeho odstranění, potom neřeším pouze ruku, která se nudí.

Potřebuji nejprve pochopit celý proces.

• Co se děje těsně předtím?
• Co hledají prsty?
• Podle čeho člověk pozná, že našel právě ten vlas, který hledal?
• Co se stane po jeho odstranění?
• Je tam úleva? Příjemný pocit? Dokončení? Nebo si toho člověk téměř nevšimne a pokračuje dál?
• A děje se totéž při čekání, při čtení knihy i ve stresu?

To už jsou pro mě mnohem zajímavější otázky než prosté:

„Čím ten zlozvyk nahradíme?“

Ne každý podobný projev znamená poruchu

To je důležité dodat.

Samotné hraní si s vlasy, jejich prohlížení nebo občasné odstranění poškozeného konečku samozřejmě automaticky neznamená, že člověk trpí nějakou psychickou poruchou.

Existuje však například trichotillomanie, při které dochází k opakovanému vytrhávání vlasů. Odborné popisy ukazují, že u některých lidí může vytrhávání předcházet právě hledání vlasu s určitou strukturou nebo vlastností. Popsané jsou také různé následné rituály s vytrženým vlasem.

To už patří do oblasti, kterou kouč nediagnostikuje a v případě podezření je namístě práce příslušného odborníka.

Pro mě je na tom ale profesně zajímavé něco jiného.

Jak snadno bychom mohli vidět pouze poslední článek řetězce.

• Vidíme ukousnutý koneček.
• Vidíme vytržený vlas.
• Vidíme okousaný nehet.
• Vidíme člověka, který si znovu sáhl na kůži.

A řekneme si: zlozvyk.

Přitom to, co potřebujeme pochopit, může začínat několik kroků před tím.

Možná tedy někdy není první otázkou „jak to změnit“

Možná je první otázkou:

„Co přesně se tady děje?“

Bez rychlé interpretace.

Bez potřeby okamžitě najít techniku.

Jen chvíli pozorovat sekvenci, kontext a zkušenost konkrétního člověka.

Martina mi tak připomněla něco, co považuji při práci s lidmi za velmi cenné: dvě navenek téměř totožná chování nemusejí mít stejný vnitřní proces ani stejnou funkci.

A pokud pracujeme jako koučové, mentoři, lektoři nebo jinak doprovázíme lidi při změně, přeji nám, abychom si dokázali zachovat obojí.

Odstup, díky kterému klientovi příliš rychle nevložíme do úst vlastní vysvětlení.

A zároveň dostatek vhledu a zvědavosti, abychom dokázali vnímat proces, který se mezi námi a klientem právě odehrává.

Protože někdy to nejdůležitější není to, co člověk udělá.

Ale několik nenápadných kroků, které tomu předcházejí.

A právě tam možná potřebujeme umět číst mezi řádky.

Poznámka: Text je vzdělávací a nenahrazuje psychologickou ani psychiatrickou diagnostiku. Popisované projevy samy o sobě neznamenají přítomnost psychické poruchy.

LENYA.life – Prostor pro život