Kolik z toho, čemu dnes věříme, jsme si skutečně sami promysleli?

John McAfee byl velmi kontroverzní člověk a není důvod přebírat jeho pohled na svět jako celek. Jedna z otázek, které jeho výroky o médiích otevírají, je ale velmi užitečná a dosti univerzální.

Je tohle skutečně můj názor? A odkud vlastně přišel?

Ono nejde jen o média. Stejná otázka může zaznít také k tomu, co jsme převzali od rodičů. Ze školy. Z prostředí, ve kterém jsme vyrůstali. Od partnerů. Autorit. Z reklamy. Ze sociálních sítí. Ze zkušeností, které jsme kdysi prožili.

A také sami od sebe – od našich mladších Já.

Mozek si nevytváří názory ve vakuu

Máme přirozený pocit, že naše názory jsou naše.

• „Já si myslím, že…“
• „Podle mě…“
• „Já prostě nejsem člověk, který…“
• „Tohle se nedělá.“
• „Na to už jsem moc starý.“
• „Peníze se musí těžce vydělat.“
• „Když chce člověk něco dokázat, musí pořádně makat.“

Jenže lidský mozek se učí ze zkušeností a z prostředí. Neustále hledá pravidelnosti, vytváří očekávání a používá předchozí zkušenost k interpretaci toho, co se právě děje.

Do toho vstupuje sociální učení. Sledujeme ostatní. Všímáme si, za co jsme přijímáni a za co odmítáni. Co se v našem prostředí oceňuje. Co je považováno za normální. Komu ostatní důvěřují.

A velká část tohoto učení probíhá dávno předtím, než začneme vědomě přemýšlet: Je tohle vůbec pravda?

To neznamená, že jsme bezmocně naprogramovaní okolím. Znamená to něco praktičtějšího: naše současné přesvědčení má nějakou historii.

A tu historii můžeme začít zkoumat. Proč bychom ji vlastně vůbec měli zkoumat? Abychom zjistili, zda je to skutečně naše – anebo dáme prostor změně, která by nám více sloužila pro naše štěstí.

„U nás se vždycky říkalo…“

Představme si člověka, který vyrůstal v rodině, kde se opakovalo: „Hlavně na sebe moc neupozorňuj.“ V určitém prostředí to mohlo být dokonce velmi rozumné pravidlo.

O třicet let později ale tento člověk podniká. Má dobrou službu. Umí svoji práci. Potřebuje o ní dát vědět. Jenže pokaždé, když má zveřejnit video, napsat o své práci nebo říct cenu, objeví se zvláštní nepříjemný pocit: nechci se vnucovat.

A teď přichází důležitý moment. Nemusíme ten pocit zahnat. Můžeme se místo toho zeptat:

Je to můj současný názor? Nebo je to staré pravidlo, které stále používám v úplně jiném prostředí?

Totéž se děje opačným směrem

Nejsou to jen omezující věty z dětství. Dnes máme bezprecedentní množství nových zdrojů přesvědčení. Sociální sítě nám každý den ukazují, jak bychom údajně měli vypadat, podnikat, vychovávat děti, cvičit, jíst, odpočívat, investovat, komunikovat nebo žít.

A jeden mechanismus je obzvlášť nenápadný a účinný: opakování.

Když nějaké tvrzení slyšíme znovu a znovu, může nám postupně připadat známější. A známé tvrzení se za určitých okolností může jevit jako pravdivější. V psychologii se tento jev zkoumá jako illusory truth effect – efekt iluzorní pravdy.

Proto je dobré rozlišovat dvě věci: „Tohle mi připadá samozřejmé.“ a „Pro tohle mám dobré důvody.“

Nejsou to totiž synonyma.

A potom je tu naše vlastní minulost

Možná nejzajímavějším zdrojem starých přesvědčení nejsou rodiče ani internet. Jsme jím my sami.

• Ve dvaceti jsme si mohli vytvořit pravidlo: „Musím všechno zvládnout sama.“
• Ve třiceti: „Nemůžu zklamat ostatní.“
• Ve čtyřiceti: „Teď už nemůžu začínat znovu.“

Taková přesvědčení nemusela být hloupá. Mohla být reakcí na tehdejší situaci. Mohla nám pomáhat zvládnout období, ve kterém jsme se právě nacházeli.

Jenže člověk se změnil. Situace se změnila. Zdroje se změnily. A pravidlo zůstalo.

Proto může být mnohem užitečnější než boj se sebou jen naše obyčejná zvědavost: Kdy jsem tomu začal věřit?

Malý audit vlastního názoru

Až příště zaznamenáte nějaké silné „musím“, „nesmím“, „mělo by se“, „tohle není pro mě“ nebo „takový prostě jsem“, nemusíte to okamžitě měnit. Nejdřív to prozkoumejte. Zkuste si položit několik otázek:

• Co přesně si myslím?
• Jak vím, že je to pravda?
• Kde jsem tuto myšlenku poprvé slyšel nebo zažil?
• Od koho jsem ji mohl převzít?
• Jaké zkušenosti ji podporují a jaké jí odporují?
• Byla pro mě někdy užitečná?
• Je užitečná i dnes?

Kdybych tuto myšlenku dnes slyšel úplně poprvé, přijal bych ji znovu?

To je velmi silná otázka. Protože cílem není zahodit všechno, co jsme převzali od druhých. Spousta toho může být moudrá, užitečná a pravdivá. Cílem je něco jiného: dostat možnost znovu si vybrat.

Metakognice není nedůvěra ke všemu

Tady je důležitá hranice. Kritické přemýšlení neznamená automaticky nevěřit médiím, odborníkům, rodičům, společnosti ani vědě. Stejně tak neznamená, že „moje vlastní pravda“ má automaticky větší hodnotu než kvalitní důkazy. To by byla pouze jiná past.

Metakognice znamená schopnost přemýšlet o vlastním přemýšlení. Všimnout si: teď něco považuji za pravdivé. A potom mít dost prostoru položit si otázku: Proč?

Možná zjistím, že pro svůj názor mám velmi dobré důvody. Možná ho trochu upravím. A možná zjistím, že už několik desetiletí poslušně následuji pravidlo, které jsem si vlastně nikdy vědomě nevybral.

A právě tam může začít změna. Ne tím, že si násilím vložíme do hlavy „lepší myšlenku“. Ale tím, že mezi automatickou myšlenkou a rozhodnutím podle ní jednat vznikne trochu prostoru.

Je toto skutečně můj názor? A odkud vlastně přišel?

Možná odpověď zůstane stejná. A možná poprvé po mnoha letech zjistíme, že to tak vlastně být nemusí a můžeme se posunout dál, jinam, blíž ke svému štěstí.

S úctou a zvědavostí, Lenka „Lenya“ Hašková – LENYA.life.