Možná nemusíš být lepší. Možná potřebuješ objevit, co je tvoje.

„Každý člověk má jedinečný dar nebo talent a jedinečný způsob, jak jej vyjádřit.“ — Deepak Chopra

Možná nemusíš být lepší. Možná potřebuješ objevit, co je tvoje.

Co když ti něco nejde?

Možná se to potřebuješ naučit. Možná potřebuješ víc času, zkušeností nebo odvahy. Možná to napotřetí půjde.

Ale existuje ještě jedna možnost, o které se podle mě mluví mnohem méně:

Možná nemusíš být dobrý úplně ve všem. A možná tohle jednoduše není tvoje cesta.

Když se z „tohle mi nejde“ stane „já nejsem dost dobrý“

Jedna nepovedená věc sama o sobě většinou nic zásadního neznamená.

Potíž může nastat, když si z jednotlivých zkušeností začneme vytvářet obecný příběh o sobě.

• Nevyšlo mi to.
• Zase jsem to pokazil.
• Ostatním to jde lépe.
• Asi na to nemám.

A nenápadně se z „tohle se mi nepovedlo“ může stát „já nejsem dost dobrý“.

To už je velký rozdíl.

Protože pochybnost potom nemusí zůstat jen v oblasti, ve které vznikla. Může se přelévat dál.

Člověk si netroufne změnit práci. Neřekne nahlas svůj nápad. Nezkusí něco, co ho už dlouho láká. Neosloví člověka, který se mu líbí. Neotevře dveře novému vztahu, protože si předem představuje odmítnutí.

A někdy může zůstávat i tam, kde už mu dobře není.

Ne proto, že by nevěděl, že není spokojený.

Ale protože známé může působit bezpečněji než nejistota toho, co přijde potom.

A pokud je navíc dlouhodobě v prostředí nebo vztahu, kde se opakovaně potvrzuje jeho pocit „nejsem dost dobrý“, může se tento příběh dál upevňovat.

Neznamená to, že tak funguje každý.

Někdo se po neúspěchu oklepe a jde dál. Někdo se vrhne do další věci téměř bez přemýšlení. A někdo potřebuje nejdřív znovu získat důvěru v sebe.

Ani jedno z toho z člověka nedělá lepší nebo horší verzi člověka.

Co když nemusíš opravovat všechno, v čem nejsi dobrý?

Od dětství jsme zvyklí hledat hlavně chyby.

• Co ti nejde?
• Kde se musíš zlepšit?
• Co ještě neumíš?
• Na čem musíš zapracovat?

Samozřejmě, že učit se a rozvíjet se potřebujeme.

Ale co kdybychom se stejně poctivě začali ptát i opačně?

Co mi jde?

Nejen to, za co jsem dostal diplom, známku nebo pochvalu.

Co je mi přirozené?

Někdo zpívá. Někdo fotografuje. Někdo dokáže něco nádherného vyrobit rukama. Někdo umí opravovat stroje. Někdo organizuje chaos tak, že najednou všechno funguje. Někdo dovede rozesmát místnost. Někdo umí být s člověkem v těžké chvíli a nemusí přitom říkat téměř nic.

A někdo svůj talent zatím vůbec nezná.

To je také v pořádku.

Možná ho nehledáš tam, kde skutečně je

Chopra mluví o jedinečném daru nebo talentu. Já bych k tomu přidala ještě jedno slovo:

vlastní.

Nemusí jít o něco výjimečného ve smyslu slávy nebo mimořádného výkonu.

Možná je důležitější zjistit, co je skutečně tvoje.

Zkus se někdy zeptat:

• Co mi jde přirozeně, i když to nepovažuji za nic zvláštního?
• Při čem ztrácím pojem o čase?
• S čím za mnou lidé přirozeně přicházejí?
• Co dělám svým vlastním způsobem?
• Kdy mám pocit, že jsem opravdu ve svém?
• Co mě naplňuje, i když mě za to nikdo nechválí?
• Co mi dříve přinášelo radost a někde cestou jsem to odložil?

A možná ještě jednu:

Kdybych nemusel nikomu dokazovat, že jsem dost dobrý, čemu bych chtěl věnovat svůj čas?

Moudřejší já, podvědomí, nevědomí… nebo prostě můj vnitřní svět

Každý pro něj máme trochu jiný jazyk.

Já někdy používám výraz mé moudřejší Já či podvědomí.

Jiný člověk bude mluvit o nevědomí. V psychologii se setkáš také s pojmem nevědomé nebo implicitní procesy. A někomu není příjemný ani jeden z těchto výrazů a jednoduše řekne: potřebuji se chvíli zaposlouchat sám do sebe.

Nemusíme se přít o slovíčka. Podstatné je, že naše vědomá pozornost nezahrnuje všechno, co jsme za život prožili a co ovlivňuje naše současné prožívání. Ne všechno si dokážeme vědomě vybavit. Přesto mohou předchozí zkušenosti ovlivňovat naše pocity, očekávání a reakce, aniž bychom v daném okamžiku věděli proč. Výzkum paměti skutečně rozlišuje mezi vědomým vybavováním a implicitními paměťovými procesy.

A právě proto jsem opatrná i při práci se vzpomínkami. Něco můžeme znovu objevit. Něco pochopit v nových souvislostech. Něco si uvědomit. Ale naším cílem nemusí být vykopat každou minulou událost či kostlivce. Někdy stačí mnohem jednodušší otázka:

Co se ve mně děje právě teď?

A co déjà vu?

Možná ho znáš. Přijdeš někam poprvé a na několik vteřin máš velmi zvláštní pocit: Tohle už znám.

Je lákavé vysvětlovat si déjà vu jako důkaz nějaké hluboko uložené vzpomínky. Současná neurověda je ale opatrnější. Déjà vu se zkoumá především jako zvláštní stav paměti a familiarity – tedy pocitu známosti – kdy máme silný dojem, že něco známe, a zároveň víme, že současnou situaci bychom znát neměli.

Je to krásný příklad toho, že náš vnitřní prožitek je mnohem širší než to, co právě dokážeme vědomě vysvětlit.

MŮJ TIP: Zkus si dát 15 minut bez úkolu

Nemusíš umět meditovat. Nemusíš mít žádnou speciální techniku. Nemusíš se dostat do „správného stavu“.

Najdi si místo, kde budeš deset nebo patnáct minut v klidu. Může to být doma. V lese. Na zahradě. U vody. Klidně v autě někde na parkovišti, pokud je to právě jediné místo, kde máš chvíli pro sebe.

Můžeš si pustit tichou hudbu, kterou máš rád. Ideálně takovou, která tě nebude nutit sledovat text.

A jestli nevíš, jak začít, nedělej nic složitého.

Párkrát se klidně nadechni nosem a nech výdech o něco delší a příjemný. Nesnaž se dýchat dokonale. Jen chvíli sleduj, že se nadechuješ a vydechuješ.

A potom si řekni:

Tak. Teď si chvíli popovídám sám se sebou.

• Jak to vlastně chci?
• Co už nechci?
• Co mám rád?
• Co mi nedělá dobře?
• Jak se teď opravdu cítím?
• Jak bych se chtěl cítit?
• Kde se cítím dobře?
• Co mě dříve udržovalo v pohybu, činnosti a veselosti?
• Co mi přinášelo radost?
• Mohu něco z toho mít i dnes?
• A jak si tu radost mohu zase dovolit?

Nemusíš odpovědět na všechno.

Možná nepřijde vůbec nic. Možná přijde jedna věta. Jedna vzpomínka. Jeden nápad.

Nebo jen velmi prosté:

Tohle už nechci.

I to může být začátek.

Protože někdy nehledáme odpověď na otázku, jak se stát lepším člověkem.

Možná potřebujeme nejdřív znovu zaslechnout, co je opravdu naše.

A pokud nevíš, jak takový rozhovor se sebou začít, existují jednoduché vedené relaxace a meditace, které tě mohou provést prvními minutami. A můžeš se samozřejmě ozvat i mně a prostě se zeptat, jak na to.

Někdy totiž nepotřebujeme další návod, jak se opravit.

Potřebujeme bezpečný prostor, ve kterém můžeme začít zjišťovat, kým jsme, co chceme a kam chceme dál.

LENYA.life – Prostor pro život