Když člověk celý život couvá. Až do chvíle, kdy pochopí proč

„Příště pojedu.“ „Teď se mi to nehodí.“ „Nemám na to náladu.“ „Až budu mít víc času.“

Takových vět za svůj život pronesla Gábina stovky.

Když ji kamarádi pozvali na výlet, den před odjezdem ji začala bolet hlava. Nebo si vzpomněla, že musí uklidit doma. Jindy měla pocit, že se necítí úplně dobře. Důvod se vždycky našel.

Když se měla sejít s kamarádkou, schůzku raději odložila. Ne proto, že by nechtěla. Naopak. Moc se těšila. Jenže čím víc se termín blížil, tím víc ji zaplavoval zvláštní neklid.

Skicák, který zůstal prázdný

Jednou si koupila nádherný skicák, kvalitní pastely a tužky. Malování ji přitahovalo od dětství.

Sedla si ke stolu. Otevřela první stránku. A několik minut jen mlčky hleděla na bílý papír. Pak skicák zavřela.

„Stejně neumím kreslit.“

Pastely skončily ve skříni.

Bylo jí padesát let, když si poprvé položila otázku: Co když to není náhoda?

Nešlo o lenost ani o slabou vůli

Během našeho společného hledání začalo všechno do sebe zapadat. Nešlo o lenost, ani o nedostatek talentu, ani o slabou vůli.

Ukázalo se, že její nervový systém se už jako malá holčička naučil jednu důležitou věc: když něco děláš, musí to být perfektní.

Doma na ni byly kladeny vysoké nároky. Rodinné prostředí bylo plné napětí a nejistoty. Chyby se nebraly jako součást učení, ale jako něco, čemu je potřeba se vyhnout.

Malá Gábina si vytvořila jednoduchou a tehdy velmi chytrou strategii: raději nebudu moc vidět.

• Když nejsem vidět, nikdo mě nebude hodnotit.
• Když nic nezačnu, nemohu selhat.
• Když nic neukážu, nikdo mě nemůže zkritizovat.

Mozek si tento vzorec pečlivě uložil. Ne proto, aby jí škodil. Naopak. Chtěl ji chránit. Jenže ochrana, která fungovala v sedmi letech, už v padesáti přestala sloužit.

Vzorce, které spolu úzce souvisely

Postupně jsme objevovaly několik nastavení, která se navzájem posilovala.

• Silnou potřebu jistoty.
• Velkou citlivost na hodnocení druhých.
• Perfekcionismus.
• Přesvědčení, že člověk musí být nejlepší, jinak nemá cenu začínat.

Takové nastavení je vyčerpávající. Ne proto, že by člověk neměl schopnosti. Ale protože každá nová zkušenost se stává zkouškou vlastní hodnoty.

Kolik darů zůstane neobjevených?

Přitom Gábina měla mnoho darů. Cit pro barvy, kreativitu, empatii, schopnost inspirovat ostatní.

Jen je většinu života schovávala. Ne proto, že by je neměla. Ale protože měla pocit, že na ně nemá právo, dokud nebudou dokonalé.

Kolik talentů zůstane na světě neobjevených právě z tohoto důvodu? Ne proto, že by lidé nebyli dost dobří. Ale proto, že se nikdy neodváží udělat první nedokonalý krok.

Nešlo o odvahu za každou cenu

V naší spolupráci jsme nepracovaly na tom, aby byla Gábina odvážnější za každou cenu. Pracovaly jsme na změně významu, který její mozek přisuzoval chybám, hodnocení i vlastní hodnotě.

Postupně jsme mazaly starý ochranný vzorec a vytvořily nový. Takový, který už nepotřeboval člověka schovávat.

Dnes Gábina přijímá zpětnou vazbu mnohem klidněji. Už ji nevnímá jako důkaz vlastní nedostatečnosti, ale jako informaci, se kterou může dál pracovat.

Na výlet už většinou jede. Schůzky neruší. A když otevře skicák, někdy se jí obrázek líbí, jindy ne. Ale kreslí.

Protože pochopila něco velmi důležitého. Hodnota člověka se neurčuje podle dokonalosti jeho výsledků.

A možná právě ve chvíli, kdy přestaneme čekat na dokonalý okamžik, dostanou naše dary konečně prostor ukázat se světu.

Jména i některé okolnosti příběhu byly změněny, aby bylo zachováno soukromí. Popsané mechanismy vycházejí z reálných zkušeností z koučovací praxe a z poznatků neurovědy a NLP.