Kolik vašich rozhodnutí je opravdu vašich?

„Mami, ty nám pořád radíš, ale sama se podle toho nechováš…“

Natálie zůstala stát u kuchyňské linky. Její dcera to neřekla zle. Přesto ji ta věta zasáhla.

Celý život se snažila být dobrou mámou. Dobrou partnerkou. Dobrou zaměstnankyní. Dobrou dcerou. Dobrou… Dobrou…

Jenže někde mezi tím se přestala ptát na jednu důležitou otázku:

Co vlastně chci já?

A možná ještě důležitější: Čí to jsou vlastně slova, která mi v hlavě odpovídají?

I když odejdeme od rodičů, jejich hlas může zůstat s námi

Většina z nás si myslí, že největší vliv na nás mají lidé, kteří jsou právě kolem nás.

Jenže neurověda i psychologie ukazují něco jiného.

Mozek dítěte se vyvíjí v prostředí, které považuje za pravdu o světě. Neumí posoudit, jestli jsou výroky dospělých spravedlivé, nebo přehnané. Prostě je přijme.

• „Nezlob.“
• „Nevyčnívej.“
• „Nejdřív povinnosti, pak radost.“
• „Na sebe nemysli.“
• „Hlavně nikoho nezklam.“

Tyto věty se časem přestanou ozývat zvenčí. Stanou se naším vnitřním hlasem.

A právě tady se rodí vnitřní kritik.

Vnitřní kritik nevznikl proto, aby vám ubližoval

To bývá překvapivé zjištění. Vnitřní kritik není nepřítel.

Vznikl jako způsob, jak nás ochránit před odmítnutím, konfliktem nebo zklamáním druhých. Kdysi možná skutečně pomáhal. Díky němu jsme se naučili přizpůsobit, být opatrní nebo usilovat o uznání.

Jenže mozek je úsporný. Co se jednou osvědčí, používá dál. I když už jsme dospělí.

Natálie si všimla něčeho zvláštního

Druhý den si chtěla koupit kurz malování. Měla na něj čas. Měla na něj peníze. A stejně klikla na křížek.

V hlavě se ozvalo: „To je zbytečnost.“ „Měla bys být doma.“ „Co by tomu řekli ostatní?“

Najednou si uvědomila, že to vůbec není její hlas. Byla to věta, kterou jako dítě slýchala pokaždé, když chtěla dělat něco jen pro sebe.

A poprvé ji nenapadlo, že je slabá. Napadlo ji něco jiného.

Tohle je stará nahrávka.

Jak poznat, že mluví minulost?

Možná právě teď stojíte před rozhodnutím. A možná si říkáte: „Nejsem dost dobrý.“ „Určitě to pokazím.“ „Nemám na to.“ „Raději to ani nezkusím.“

Zkuste se na chvíli zastavit a položte si otázku:

Řekl bych tato slova dítěti, které mám rád?

Pokud ne, je dost možné, že nemluví vaše současné já. Mluví zkušenost, která vznikla před mnoha lety. Mozek si ji jen poctivě uchoval.

Váš vlastní hlas zní jinak. Nekřičí. Neponižuje. Nevyvolává stud. Umí být upřímný, a zároveň laskavý.

Řekne například: „Tohle se mi nepovedlo. Ale mohu zjistit proč.“ Nebo: „Mám strach. Přesto udělám první krok.“

To není pozitivní myšlení. To je psychická zralost.

Mozek se může naučit nový způsob

Dobrou zprávou je, že mozek není uzavřená kniha. Po celý život vytváří nová nervová propojení.

Pokaždé, když si všimnete staré automatické myšlenky a vědomě zvolíte jinou reakci, učíte svůj mozek něco nového.

Nezmění se to za jeden den. Ale stejně jako vznikaly staré návyky opakováním, mohou opakováním vzniknout i nové.

Ne hlas, který vás sráží. Ale hlas, který vás vede.